Hana Appeltová, porodní asistentka, která působila v bývalé porodnici na Turnovské ulici v letech 1985 až 2002, se podělila o vzpomínky na toto období.
Hanka Appeltová
© Nemocnice Jablonec nad Nisou, p.o.
Začátky na Turnovské ulici
„Když jsem v roce 1985 nastoupila, gynekologicko-porodnické oddělení bylo rozmístěné v celém objektu,“ vzpomíná paní Hanka. „Dole byly šatny, vedle nich malý operační sálek pro drobné zákroky. Byla tam i prádelna, kam se shazovalo špinavé prádlo „potrubím“ z každého patra. Dalo by se říci potrubní pošta na špinavé prádlo – což bylo skvělé, protože jsme nic nemuseli tahat a přenášet. Dále tam byla kotelna, kuchyň a jídelna. Podle vyprávění starších kolegyň byly dříve ve sklepních prostorech i laboratoře pro potřeby oddělení.“
V roce 1987 proběhla velká rekonstrukce, během které se z poloviny prvního patra stalo interní oddělení a v části sklepních prostor se vybudovala ambulantní rehabilitace.
Prostorové změny a vývoj porodního oddělení
Po rekonstrukci v roce 1987 se zlepšily i podmínky pro pacientky. „Novorozenci byli do té doby v oddělených prostorech na novorozeneckém oddělení. To bylo pěkné, velké prostory oddělené příčkami. V té době se v republice začínalo s rooming-in systémem (novorozenci zůstávají s matkou hned od porodu). Jablonec byl tehdy v tomto ohledu progresivní. Rooming-in jsme tu měli v porovnání s jinými porodnicemi relativně brzy,“ popisuje porodní asistentka.
Dále vzpomíná na uspořádání porodních sálů. „Maminky k porodu přijížděly k zadnímu vchodu, zazvonily a my si pro ně dolů dojely. Vchod do šatny byl z chodby. Po převlečení prošly příjmovou místností, a pak byly na tzv. „hekárně“. To byla velká místnost, zčásti rozdělená zděnými příčkami. Později se dodělaly ke každému boxu posuvné dveře, takže maminka měla určité soukromí. Celý prostor pak vypadal tak trochu jako velký vagón, ve kterém jsou kupé. To bylo občas zdrojem různých vtípků – jako např. „Kam to bude?“ Když se porod chýlil k závěru, maminka si přešla na sál, kde porodila miminko a po porodu tam strávila ještě dvě hodiny. Mezi hekárnou a sálem jsme měli sesternu, což bylo fajn, protože jsme byly v podstatě pořád v kontaktu s rodičkou.”
Stěhování a rekonstrukce porodnice
„Po revoluci se začalo mluvit o stěhování porodnice,” pokračuje paní Appeltová. „Byli jsme na takovém detašovaném pracovišti nemocnice, což ale byla nevýhoda při akutních operacích. Například při císařském řezu v noci musela sanitka přivést anesteziologa a pediatra,“ vysvětluje paní Hanka důvody, proč byla z jejího pohledu potřebná změna. „Také jídlo se vozilo ve várnicích, poté jsme ho porcovaly a rozdávaly pacientkám. Takže to kolikrát nebylo už moc teplé. Pokud byla nějaká vyšetření potřeba udělat statimově (tedy okamžitě), musela jezdit sanita. Třeba kvůli jedné zkumavce.“
Stěhování nakonec probíhalo v roce 2002, kdy byla porodnice přesunuta do nových prostor v areálu současné jablonecké nemocnice. „Pamatuji si, že najednou kolem Nového roku přišla zpráva, že se stěhujeme nejpozději v květnu. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Do poslední chvíle jsme rodili a operovali. Pak jsme přestali přijímat, přestěhovali jsme porodní a operační sály (materiál, nástroje) a po propuštění posledních pacientek jsme odstěhovali zbytek vybavení. Čekalo na nás nově zrekonstruované a zařízené prostředí, takže se stěhovaly „jen“ hromady drobných věcí,“ říká Hana.
Aklimatizace v nových prostorách
Po přestěhování si museli všichni zvykat na nové prostředí. „Začátky byly legrační. Z prostředí, které bylo ryze nemocniční (zelené kachlíky, latex a barvy slonové kosti) najednou pestré barvy: modré stěny, červené dveře, pokoje oranžové, zelené, žluté – vypadalo to jako papoušek. Někteří do té doby v rekonstruovaném prostředí vůbec nebyli, takže se různě bloudilo a hledalo. Najednou to byly úplně jiné prostory a museli jsme si vytvářet nový systém, zvyklosti. Hledali jsme i věci…Když se někdo vrátil z dovolené, na které byl v době stěhování porodnice, byl pak jako Alenka v říši divů. Také jsme začali pracovat s počítači. Pro většinu z nás naprostá novinka,“ směje se paní Hana. „Ale zvykli jsme si rychle. I na to, že sesterna už není mezi hekárnou a sálem, ale že už jsou samostatné porodní pokoje přes chodbu. Pro maminky je to ovšem fajn, protože se v průběhu porodu už nemusí přemísťovat.“
Porodnost a změny v demografii
Když se paní Appeltové zeptáme na změny v porodnosti, odpovídá: „V roce 1995 jsme měli kolem 700 porodů ročně, což bylo výrazné snížení. Předtím jich bývala tisícovka. V roce 2016 jsme se ale dostali na 1457 porodů, což je opět skok. Mnoho žen se rozhodlo rodit v pozdějším věku, neboť měly možnost se více vzdělávat a budovat kariéru. A přesto máme stále 50 % pacientek z jiných měst.“ Změnila se také jména dětí, proto paní Hanu nedávno mile překvapilo klasické jméno Věra.
Nezapomenutelné zážitky a vzpomínky
„Byli jsme blízko lesa a někdy nám tam oknem vletěli netopýři. V mžiku byly některé z nás na zemi a pozorovaly ty statečnější, které dokázaly netopýry odchytit. Často se čekalo na sanitáře – jako chlapi byli méně bojácní. V noci tam byly můry. Starší kolegyně nám říkaly, že jsou to zakletí princi a že když je políbíme, vysvobodíme je. No, žádná z nás tu odvahu nenašla.
Bylo to jedno z těch míst, které mělo rozhodně svou atmosféru a mám díky němu krásné vzpomínky. Vždy, když jedu kolem, tak zamávám a zavzpomínám,“ dodává zkušená porodní asistentka s úsměvem.